The Berlin Wall Race – co bylo předtím

Běhání mě baví a stále je co zkoušet dál. Tak jsem si někdy minulý rok řekl: „Co takhle zkusit něco delšího?“. Motivován jedním českým běžcem jsem dlouho neváhal a vybral první stomílovku, která mi padla do oka. Velmi mě zaujala akce Der Mauerweglauf,  na který mě upozornila Réka. Moc dlouho jsme neváhali v noci z 9. na 10. listopadu 2017 (přesně o půlnoci) jsem se oba zaregistrovali na závod. Já jsem v té době měl za jeden naběhnuto maximálně 80 km, tedy asi polovinu a to ještě ve štafetě, takže vůbec ne v kuse. Byla to značná drzost, samozřejmě. Startovné bylo pěkně mastné a vlastní hrdost nebo neochota jít do porážky mi také nedala cuknout. Zkušeného kolegu nebo jiného mentora jsem neměl, tak jsem aspoň nakoupil knihy do čtečky, jak mám to ultra vlastně dělat. Dověděl jsem se, že mám běhat. Trochu překvapivé, že? Vlastně nic zásadně nového jsem se nedověděl. Sestavil jsem si plán v excelu. Velmi jednoduchý. Postupné navyšování tréninkové zátěže maximálně o deset procent navíc proti předchozímu měsíci. Vložil jsem do toho i sinusovku s nějakou periodou a amplitudou, kterou jsem chtěl zajistit, že jednou za čas zase uberu pro regeneraci. A začal jsem běhat. Abych měl i nějaký pokus o delší běh, zvolil jsem hned na začátku prosince Pražskou stovku. Cesta z Kácova do Modřan měla cca 105 km a asi 3600 metrů převýšení. Bylo těsně kolem nuly, v pátek večer napadl v Kácově krásný sníh,  v noci trochu mrzlo. Start byl v sobotu v osm ráno v Kácově.
Ranní výjev v Kácově na náměstí. Čtyři km po startu už jsem byl bez Réky.
Lehce namrzlá silnice, křupavý bílý posyp v trávě a ranní slunce… Duše dobrodruha romantika jásá. Žel, už po čtyřech kilometrech jsem běžel bez Réky. Skončila doma se slušnou horečkou. Díky, Marie, za pohotovou záchranu!
Kde to šlo, tak jsem běžel, do kopce jsem chodil. Jelikož hlavní pořadatel Olaf má rád kopce, tak našel na cestě úplně všechny. Cestou byly výborné občerstvovačky, zvláště poslední dvě přišly velmi vhod. Skvělé jídlo, úžasná obsluha.  Posledních 20 km už jsem skoro souvisle šel, běhu už bylo minimálně.

Trasa Posázavím byla nádherná. Dokud bylo vidět. Noc pak byla dlouhá, jedna z nejdelších v roce. Jasná obloha, týden do Vánoc. Advent jak vyšitý. I ten sníh sem tam poletoval.

Do Modřan jsem dorazil v neděli ráno. za 21 a půl hodiny, docela nadranc. Cestou jsem ztratil občanku, kreditní kartu, kartu zdravotní pojišťovny a hned na začátku Réku, která byla nemocná. Ztracené věci byly nalezeny a vyzvednout jsem si je šel k Lídě Čeřovské, která mi povyprávěla mimo jiné o otužování. Tak jsem se asi po týdnu vypravil k pražským otužilcům a přes namrzlý trávník jsem došel k Vltavě a vlezl do ní asi na minutu. Dalo se to poměrně snadno přežít a od té doby je ze mě také otužilec. Hned během prosince jsme začali chodit do Ostré na zimní koupání.
Ostrá v prosinci. Ještě tekutá.
Když ta zamrzla, tak do Benátek do Jizery. A když ta zamrzla, vzal jsem s sebou sekeru. Cestou tam i zpátky jsem běžel. Vedla jela na kole Marie Zikánová, která mi dělala support už na Pražské stovce. Tak jsem nabíral první slušné kilometry a otužoval tělo i mysl.
Když zamrzla Ostrá, časem zamrzla i Jizera. Dostat se do ní šlo jen s použitím mírného násilí.
… pak už to šlo.
A tak jsem běhal a otužoval se, plaval v bazénu s kolegy z práce Janou a Sergeyem (pod taktovkou trenérky Denisy), a když bylo tepleji i plaval venku a běhal a plaval a běhal a plaval… do alelujá. Nakonec jsem přidal i trochu posilovny, ale ne moc. Jsem si jistý, že mi dost pomohla, i když jsem dost neposilovnový typ. Skoro nic jsem si tam neudělal, nabral trochu síly a trochu se i pobavil. Díky, Deniso! Z dalších delších běhů, které jsem absolvoval, se hodí jmenovat Zátopek Challenge 3. března 2018. Miniakce, při které jsme na stadionu v Houštce (to je ten slavný Zátopkův stadion, kde Zátopek běhal a vyšvihl hned několik světových rekordů) s Rékou a Monikou M. chtěli uběhnout 100 čtyřsetmetrových intervalů. Prokládal jsem to 100 m výklusu, takže na konci jsem měl 50 km na dráze. Slušný blázinec. Maraton za 3:48 a 50 km za 4:40 (obojí i s těmi výklusy).
Zátopkovo trio – já, Réka a Monika. Příští rok by to mohla být pěkná akce pro více lidí. Možná pro ty, co si tolik nezakládají na tom, že musí být za každou cenu normální.
Rozmazaná Réka – běhala tak rychle, že ji nešlo vyfotit ostře.
Dalším kouskem byl Prague International Maraton. Tuto akci mám rád, ačkoliv si vždy řeknu, že taková komerce mi nestojí za to a další rok tam jdu zas.  Čas těsně pod 3:48. Zde bych rád zmínil, že ačkoliv maraton jsem běžel téměr v kuse (kromě občerstvovaček) a Zátopek Challenge jen po čtyřstovkých s meziklusy, výsledkem byl stejný čas. Není to zajímavé? Pak UTH (Ultra Trail Hungary) v Szentendre, cca 55 km. Je to přenádherný běh v krásné krajině za teplého počasí (vloni běžně 31 °C, místy dokonce 34 °C) se skoro 2000 metry převýšení (ano, i v Maďarsku mají místy slušné kopce!). Probíhají se zde mimo jiné dva krásné stoupáky, z nichž jednomu se přezdívá „Zeď“. Tam se leze několik set metrů po čtyřech. My s hůlkami jsme se zachovali jako příslušníci druhu Homo Erectus a na čtyři jsme nešli. Ale bez opory to tam nejde. Zlepšení o více jak hodinu a půl proti předchozímu roku. Jestli to bylo zlepšující se fyzičkou nebo příznivější teplotou teď nevím, raději jsem věřil tomu prvnímu. Poslední větší akcí byla štafeta Sněžka – Praha. Dvousetkilometrová trať ve třech (Ondru letos vytřídal Martin, Réka zůstala stejná). Startovalo se v Peci pod Sněžkou a končilo se opět v Praze v Tróji. Trať vedla opět přes Východní a Střední Čechy (velký kus mým domovským okresem Nymburk). Nádherná krajinka, opět nádherné ranní scenerie.
Východ slunce na předávce ve Velelibech. Barva jak časopisu „Probuďte se!“ (my jsme po dlouhé noci pěkně rychle usínali). Vypadá trochu jako výbuch vodíkové pumy… i když vlastně Slunce a vodíková puma je z fyzikálního pohledu totéž…
Střídali jsme se po 20 km, mezi výměnami jsme přejížděli naším Trafikem upraveným na spací vagón.  Skončili jsme opět na krásném druhém místě ze dvou smíšených ultra teamů. Beerkings byli opět před námi, tentokrát o pár minut (snad jen o tři minuty)  🙂 Zlepšení proti předchozímu roku o více jako hodinu a půl. Kromě únavy z nespaní a drobných obtíží jsem se cítil připravený. Pak jsem dále běhal do Ostré, přidával si plavání a sledoval, jak se krátí čas do Berlína. Příprava trvala tři čtvrtě roku. Bylo i pár výpadků, ale s těmi se musí počítat. Běhal jsem, co šlo. V porovnání se skutečnými ultramaratonci toho nebylo zas tak moc. Zkuste to dělat se sedmičlennou rodinou, s prací, s prací ve sboru… Hanka doma to nesla velmi trpělivě. Mizel jsem z domu brzy ráno nebo zase pozdě večer po té, co jsem se vrátil z práce. Na několik víkendů jsem dezertoval na přípravné závody. Nevím, která jiná by to snesla. Když jsem se v průběhu července ještě udržoval běhy do Ostré a dobíhal jsem domů, pozdě večer samozřejmě, býval jsem unavený. Do Ostré a zpět přes pole je 16 km. Myšlenka, že když to dám ještě devětkrát, tak budu na sto mílích, vypadala děsivě. Když končil červenec, zkracoval jsem délku a četnost běhů a začal jsem se těšit. Věřil jsem, že to nějak dopadne a do Berlína si to zajedu užít. Všem dobrodruhům zdar!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *