The Berlin Wall Race 2018 – jak jsem běžel svoji první stomílovku

Svoji přípravu jsem shrnul v předchozím článku Co bylo před.

Nejen já jsem běhal, ale čas také běžel. On běžel furt, já s přestávkami. Rázem už nebylo několik měsíců do závodu, ale jen pár týdnů a nakonec pár dnů. Neměl jsem pocit, že jsem toho naběhal dost. Měsíc před závodem jsem si uvědomil, že je nutné předložit pořadatelům zdravotní osvědčení. Šel jsem k praktickému lékaři, právě mu začala dvoutýdenní dovolená. V propozicích závodu jasně stálo, že bez osvědčení nikdo nebude připuštěn na start.

Logo závodu před vchodem do hotelu.

Další varianta – zkusit sportovního lékaře. Pár zavolání na rezervace na několika místech. Nejbližší termíny v půlce srpna, tj. s křížkem po funusu. Jako by mi teklo do bot… Podařilo se a jedno středisko jsem našel, poslední volné místo. Že bych se ještě vešel, ale jen základní vyšetření. Když tedy poslední volné místo, tak jsem poprosil, jestli bychom nemohli přijít dva. Réka potvrzení také ještě neměla. Neodmítli. Pěkný příklad chucpe z mojí strany.

Vše nakonec klaplo. Na prvním vyšetření nám naměřili vše nezbytně nutné. Domluvili jsme i druhé – měření laktátové křivky, někdy večer, po pracovní době. Obě vyšetření dopadla výborně, potvrzení jsme měli a z laktátové křivky i doporučení na další trénink.

Týden před závodem jsem vyrazil s několika mládežníky a s pár dospělými na pobyt v Greifswaldu u Baltu. V kempu, krásné horké počasí, voda v moři krásně teplá, žádné studeno, jak se o Baltu traduje. Válení se u moře jako hlavní program. Jestli bude pokračovat oteplování Evropy, tak si tady rezervujte místa. Bude se tam jezdit k moři.

Není to krásné?

Ve čtvrtek večer, den před odjezdem do Berlína jsme zjistili, že potřebujeme na auta Umweltplakettu, německou známku hodnotící, jak moc vozidlo znečišťuje životní prostředí. Dodání online minimálně několik dnů, žádná šance do druhého dne. Hledali jsme na internetu různé možnosti, včetně té, kolik nás bude stát pokuta, pokud známku mít nebudeme. S pátráním jsme končili pozdě večer s myšlenkou, že „ráno bude moudřejší večera“. Příprava na závod žádná, o půlnoci bouřka. Spát se u toho moc nedalo. Ráno jsme vstávali dříve, abychom zařídili vše k odjezdu, včetně známky. Jedna noc, kdy na spaní bylo jen pár hodin.

Známku jsme poměrně lehce sehnali v TÜV Nord, kam nás nasměroval dealer Fordu. Vše jsme sbalili a vyrazili jsme do Berlína. V pět odpoledne byl briefing pro závodníky. Před tím registrace, příjezd mého tatínka na hlavní nádraží, dohadování ubytování (kdo tam zajde, kdy, kde a co potom), atd. Bylo toho nějak hodně.

Příjemná událost – předzávodní pasta party. Několik druhů těstovin, ovocné a zeleninové saláty, zmrzlina… pro začátek výborné. Všude spousta lidí, předzávodní nadšení.

Odtud jsme se přesunuli na Kaiserin Augusta Alée, kde jsme se ubytovali. To už byl brzký večer. Čas rychle utíkal. A tu jsem zjistil (bylo devět večer), že nemůžu najít klíče od střešního boxu, kde jsem měl všechny věci na běhání. Boty, oblečení, čelovky, batůžky. Kdybych klíče nenašel, snad bych musel box rozřezat.  Byl půjčený. Představa, že bych kupoval nový, mě vůbec nenadchla. Místo přípravy na závod panika a vyšťavení po celodenním úsilí. Přípravy se mi protáhly do půlnoci. Vstávat jsem se chystal ve 4:20. Start byl plánovaný na šestou ráno. Tedy už druhá noc pouze s několika hodinami spánku. Ještě kratší spánek, než den před tím. To nevěstilo nic moc dobrého, další noc plánovaně proběhám. Tři noci po sobě s minimem spánku… no co, nějak to dopadne. V nejhorším někde zalehnu na trati nebo to nedám (i když se vzdávám nerad).

Ranní vstávání proběhlo v pohodě, pokud se vstávání po čtyřech hodinách spánku dá nazvat pohodovým. Taxík v pět byl namístě. Lehká snídaně na stadionu, drop-bagy (3 pytlíky s náhradním oblečením, botami a jinými věcmi, které člověk s sebou nemusí tahat, ale organizátor je dopraví na předem určená místa) předány dobrovolníkům na stadionu.

Oba jsme zvolili nové boty na první půlku závodu.

Start byl přímo na oválu na stadionu Friedricha Ludwiga Jahna. Vyběhli jsme. Teď už to bude zábava, pak trocha trápení. Jestli doběhnu, to jsem si jistý nebyl, ale zatím jsem měl dobrou náladu.

Čekání na zelenou na liduprázdné ulici. Kolem jede cyklista, ale ten patří k závodu.
Jedna ze stovek čtyř stovek dobrovolníků ohlídala přechod. Jakmile blikla zelená, zaplavil ji dav ultramaratónců dosud v plné síle.

První kilometry byly centrem Berlína po chodnících a byly zpestřené stáními na červenou na přechodech pro chodce. Muselo jich být mraky. Někdy i každých sto nebo dvě stě metrů. Možná přeháním, ale zastavovalo se pořád. Přesto, že jsme běželi poměrně svižně, úvodních 10 kilometrů jsme měli až za hodinu. Pořadatelé na stání na červenou velmi dbali. Za porušení se diskvalifikuje. V prázdných ulicích bez chodců i bez aut postávaly větší skupiny běžců a znovu a znovu vybíhaly, aby se zastavily na další červené. Zelená vlna se nekonala.

To je ona – Zeď – East Side Gallery.
Jako v milovickém lese.

Běželi jsme, běželi, postupně jsme se propracovali na okraj Berlína. Většinou asfaltovaná stezka, sem tam hezky tvrdý písek. Ideál, bez námahy. Kopce skoro žádné, až na jeden. Ten jsme schválně neběželi, držíce se zásady, že do kopců běhají profíci a blázni. Vše fungovalo výborně. Čipy na  časomíru se na checkpointech předpisově oranžově rozblikaly, značení trati výborné, obsluha na občerstvovačkách skvělá. Místa mi připomínala Milovice, kde se najdou v lese úzké asfaltky s břízkami okolo. Inu, kam vkročila noha ruského vojáka, se nejpíš pozná. Stále jsme běželi pod 5:30 min/km. Bylo mi nad slunce jasné, že tempo neudržím, ale bavilo mě to. Réka byla při síle a cestou jsme se střídali s dvojicí velmi sympatických běžců. Annette z této dvojice skončila druhá mezi ženami s časem 16:37, celkově desátá. Dobrá společnost. Ale to předbíhám…

Na občerstvovačce na 35. kilometru jsem si odskočil, musel jsem tam čekat. Dál už jsem běžel sám. První maraton dne jsem měl za cca 4:13, což s přestávkami na jídlo a stáními na červenou, nebylo vůbec špatné.

Na šedesátém kilometru byl v Teltowě checkpoint s drop-bagem 1 a tady se také připojoval cyklistický support. Mírně pršelo. Réku jsem zrovna viděl odbíhat. Na stanici sprcha, tak jsem si i osprchoval (ostatní se jistě tolik nezdržovali), vzal čisté věci, naložil tatínkovi do batohu výbavu na další část a vyběhl jsem. Začínalo to být jednotvárné, ale stále dobré. Občestvovačky a běh. Dopoledne bylo celou dobu pod mrakem, žádné velké horko ani dusno, ideální pro stomílovku. Odpoledne vyšlo slunce, mraky zmizely a bylo pro změnu i horko. Donutilo mě to sundat tričko (kdo jste to nezkoušeli, zkuste, je to dost velký rozdíl), ale stále dobré.

Okolí Potsdamu bylo nádherné. Pro ignoranty jako já – Potsdam je to samé co česká „Postupim“. Na jedné ulici jsem se pěkně rozpleskl. Zakopl jsem o menší patníček, když jsem místo po křivolakém chodníku běžel po jeho straně. Kromě dlaně žádná odřenina. Ztrácel jsem koncentraci a kroky vedl těsně nad povrchem (to psali v jedné knize).  Jedna lahvička magnesia pomohla.

Sacrow

Druhý drop-back byl na devadesátém kilometru na zámku Sacrow. Réka opět právě odbíhala. Okolo byl nádherný park (úvodní fotka na dioko.cz je odtamtud). Sprcha už žádná. Přezul jsem boty, Hoka One One Tracer 2 byly skvělé, ale začaly mě tlačit do kotníků, tak jsem to nechtěl riskovat. Adizera, do kterých jsem se přezul, mi najednou připadala úzká. Asi jsou stavěná na maratony a ne na stomílovky. Přede mnou ještě 70 km. Další boty už jsem neměl, tak už jsem to musel vydržet.

Po devadesátém kilometru jsem objevil problém – hlad. Poměrně velký problém. Do konce ještě daleko, ale už jsem byl za půlkou. Gumoví medvídci, vafle a jiné sladkosti se mi už dávno přejedly, nabízené pivo mi nechutnalo, polévka nikde žádná, sladká chuť všude v puse i v žaludku. Zajídat to dalším sladkým, to už nešlo. Energetický gel je také sladký. Už jsem neveděl co jíst a pít. Na stém kilometru se měla připojit Marie na kole. Napsal jsem jí, jestli může sehnat alespoň půl litru nesladkého chlazeného černého čaje. Na občerstvovačkách čaj nebyl (tedy nabídli sypkou směs „citronového čaje“, ale už od pohledu mně bylo jasné, že to nepůjde). Co všechno se dneska nazývá čaj… Myslím, že tady EU zaspala a měla být název „čaj“ sjednotit. 😊

Martin Hruška, můlj kolega z práce, zjevně poctivě sledoval závod. Průběžně jsem od něj dostával emaily typu „to dáš!“ a tyto fotky. Nebyl sám, kdo mi posílal povzbuzení. Díky všem!  Na této fotce jsem ve chvíli, kdy se snažím vypít polévku – trocha sušeného bujónu zalitán horkou vodou. Přesolené… Přinejmenším to aspoň trochu probudilo.

Marie černý čaj sehnala a dokonce vychlazený!  Ale potřeboval jsem ještě něco. Běželi jsme severozápadním krajem Berlína, nějaké sídliště. Z dálky to  vypadalo, jako by tam byl obchod. Marie se nabídla, že zjistí, co se tam dá koupit a něco koupí. Dohodli jsme se, že kdyby tam bylo DM, tak ať přiveze zeleninovou šťávu, kterou mám rád a něco hořkého a málo sladkého. Třeba hodně hořkou čokoládu. Za čtvrt hodiny byla zpátky. I se štávou a s čokoládou a ještě s něčím, co už si nemapatuju. Záchrana v pravý čas. 😅

Stovka za náma. Marie někde hledá toto místo. Brzy však dorazí. Další fotky nebudou, bude tma.

Zanedlouho se stmívalo a já jsem běžel a přecházel do chůze a kilometry po-ma-lu ubíhaly. Réku už jsem nepotkal, měla krásný náskok a podle posledních zpráv chytla  druhý dech. Jak přibývalo tmy, klesala teplota a jak můj pocit nenasycení rostl, většinou jsem se po kratším zastavení na občerstvovačkách roztřásl zimou. Na zastávce jsem do sebe vždy něco hodil, zapil zeleninovou štávou a jeden kilometr čekal, až aspoň část energie z jídla přejde do krve. Pak jsem zase běžel. Po jedné občerstvovačce v lese, která mi sedla, jsem byl schopný trvale běžet a předběhnout hned několik lidí. Jídlo je důležité, pamatujte si to, Hlaváčku. ☝️

Tady je půl hodiny před setměním. Piju už jen z povinnosti a to si to ještě rozmýšlím. Můj tatínek se obléká bundu, začíná být chladno. Marie fotí.

A byla pořád tma. Tatínek jel za mnou na kole a části trasy vedle kola běžel. Je mu teď 71 roků, ještě se léčí s rakovinou. A Marie, která mě v běhání zná nejlépe ze všech, dodávala potřebné a čekala, kdy ji zradí baterka na elektrokole. To by ji pak pohltila černočerná tma a všichni by ji opustili. Já teda určitě. Na nic jiného jsme neměl, než od všeho utíkat. Už mnohokrát prokázala, že si umí poradit, dravé šelmy v lesích okolo Berlína také určitě nejsou. Moudře se tím vším zbytečně nezatěžovala a čekala, že až to přijde, tak teprve pak se tím bude zabývat. Baterii šetřila, co mohla. Přišlo pár strmých kopečků, naštěstí krátkých. Ale byly hezké. Čelovky nám poslušně svítily a bunda „záchranářka“ fungovala jako vždy výborně (je to tenká bunda přes hlavu s tenkou vstvou dutého vlákna, kterou jsem si koupil na zimní běhání – už se velmi osvědčila, tentokrát i v srpnu).

A rázem to bylo méně jak dvacet a pak deset kilometrů do cíle. Poslední občerstvovačky jsem jen lehce prolétl (to zas pr… tak rychle to nebylo – prošel je namístě), stejně mi nic nechutnalo, na úplně poslední už jsem ani nezastavil. Dával jsem pozor na červenou na přechodu (nechat se diskvalifikovat tři kilometry před cílem by byla hloupost) a na křivou dlažbu, kde se člověk jako já v tomto stavu velmi lehce natáhne.

Předpokládal jsem, že poslední kilometry budou po frekventovaných ulicích centra Berlína, ale to, kudy trasa vedla, jsem nečekal ani já ani nikdo jiný, kdo tudy ještě neběžel. Tunely z křoví a ze stromů kdesi kolem plotů neosvětlené a opuštěné. Kdybych byl holka, tak bych tudy sám nešel ani za mák (proč se vlastně říká „za mák“?).

Očividná euforie v cíli.

Na posledních dvou kilometrech jsem odpočítával každý stometr. Konečně hala Maxe Schmellinga a pak ovál stadionu. No jo, ještě povinných 300 metrů na oválu (není to zbytečné?) a cíl! No, žádná euforie, byl jsem rád, že to mám za sebou. Kde se tady dá bezpečně sednout? Bude něco k jídlu, co nebudou gumoví medvídci ani vafle…?

(Réka zaběhla skvěle, skoro tři hodiny přede mnou. Viděl jsem ji až na předávání medailí v neděli odpoledne.)

Po běhu jen trocha odpočinku, sprcha (s dlouhým váháním jestli to zvládnu), taxík do místa ubytování a propad do sladké temnoty. Vstal jsem ve dvanáct, abych se dostal včas do centra na předávání medailí. Do centra jsem jel na kole odpočinkových 7 km, nádherné cyklostezky včetně vítězného sloupu a Brandenburské brány. Pěkné počasí, pěkná místa. Velmi příjemné, krásná relaxace po závodě.

Martin Hruška nezaspal ani tento záběr. Díky, Martine!

Medaili jsem dostal a i sponu na opasek za výkon pod 24 hodin. Chodil jsem jako tučnák, nejhorší byly schody. Nebyl jsem sám. Takových kolem bylo… Hlad a žízeň po celý den. A byl večer, první den po mé první stomílovce. Viděl jsem, že je to dobré. A nejspíš pod kůži zažrané.

Výsledky

Detaily na výsledkové listině zde.

Réka – skvělý čas – 19:50:23, 2. v kategorii, mezi ženami 9/84, celkově 47/397.
Já – spokojený, ale mohlo to být lepší 🙂 – 22:40:21, v kategorii 28/70, mezi muži 111/313, celkově 126/397.

První muž 13:17:41, první žena 15:29:48.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *