Sárvár 2019 12 h

Když jsem o disciplíně běhu na X hodin slyšel, říkal jsem si, že to není nic pro mě. Nemám to zapotřebí, existuje tolik mnohem zajímavějších možností, jak a kde běhat. Kroužit 12 nebo 24 hodin (někde dokonce 48 hodin) na okruhu omezené délky (třeba 1 km) mi přišlo pochybné, ne-li úchylné. Na hlavu. Mám rád putování – cestu odněkud někam. Tohle mi smysl nedávalo. Když už běžet 100 km, tak u toho aspoň něco vidět. Ne furt to samé.

Start a cíl (pokud se o cíli v běhu na XY hodin dá mluvit) je před vstupem do hradu.

Nevím přesně, co mě letos přesvědčilo to zkusit. Možná nedostatek jiných možností při letošním cestování mezi Milovicemi a Abú Dhabí, možná chuť zkusit něco nového. Nejspíš to, že na Spartathlon je jedním z možných nominačních kritérií běh na 12 hodin. Šel jsem do toho drze, řádně naběháno jsem neměl. Rozumná varianta by byl běh na 6 hodin. To mi přišlo krátké, když už se mám do něčeho takového pouštět. Když se ohlédnu, zdá se mi, že si běžně stanovuju cíle, na které objektivně nemám.

Časové ultra běhy v Sárváru (čti v “šárváru”) se konají už 18 roků. O závodu vím od Réky, je to jejich rodinný podnik. Vše začal a stále nadále pořádá její strýc Gyula Görög – ultramaratonsky rekordman a Ironman. Členy širší rodiny potkáte u registrace, na občerstvovačkách i s fotoaparátem.

Když už si něco vymyslíte a 18 let organizujete, tak si to také pěkně odmakáte. Gyula Görög v akci.

Většinou býval Sárvár současně mistrovstvím Maďarska v běhu na 24 hodin. Maďarsko je ultramaratonská velmoc, takže se zde setkávala velká jména. Letos tomu tak nebylo, závod byl spíše malý, ale na druhou stranu tu vznikla  blízkost mezi běžci. Potkáváte méně lidí na stejné trati. Stejně se namáhají, nejspíš zápasí s podobnými myšlenkami. Zapamatujete si je a dělá vám radost, že je čas od času zase potkáte. Pravidelnost, která se v průběhu těch několika hodin vyvine, vám začne vyhovovat. Víte, že u tohoto domu máte půlkilometr a tam už bude celý další kilometr. Možná není žádná hloupost, že člověk potřebuje stereotypy k životu. K překonání těžkostí, chutí s něčím skončit. Nekonečná improvizace ve všem nejspíš není nosná.

Počítám, že vás stejně nejvíce zajímá “jaké to bylo?”. Nezklamu vás. Bylo to nejspíš takové, jak si představujete. Dlouhé, monotónní a přiměřeně vysilující. Možná lehce šílené, táhlá agonie. Ale žádná tragedie.

Začátek jsme rozbíhali s Rékou společně. Tempo cca 5:18 min/km. Měl jsem trochu optimistický cíl 120 km, což znamená v průměru 6 min/km. Průměrně šest minut na kilometr je pomalé tempo, ale je třeba mít započítané pauzy na běžné věci, které neobejdete. Alespoň v případě takových amatérů nebo rádobyamatérů jako jsem já. Jídlo, záchod, krátký odpočinek atd. Pro 120 km by bylo optimální běžet neustále cca 5:30 min/km a mít v každé hodině 5 minut rezervu.

Začátek jsem tedy běžel rychleji, než by bylo třeba. Nejspíš to byla chyba, ale běželo se docela dobře. Věděl jsem, že zpomalení přijde a že nakumulovaná rezerva přijde vhod později. Delší dobu jsme běželi v hloučku několika lidí, co běželi šestihodinový závod. Z legrace jsem se Réky zeptal, jestli hodláme současně vyhrát i kategorii 6 h.

Start byl v 10 hodin ráno, poměrně brzy začalo slunko začalo pěkně hřát. Tím, že okolo jsou nízké domy i vysoké stromy byla vždy zhruba polovina trati ve stínu. Tričko šlo dolů a zůstal jsem tak až do konce. Ostatní se tak mohli pokochat svaly, které jsem nikdy neměl, a špeky, které mám pořád. Samotný povrch byl všude asfalt. Asfalt mi nevadí, mám ho rád. Zhruba třetina nebyla úplně nejrovnější, ale stále výborné na delší běh, kdy později hrozí, že člověk dokáže zakopnout i o hrášek. Trailoví ultra zde budou razatně nesouhlasit — dobrá — tak tedy já dokážu zakopnout o zrnko rýže…

Po nepříliš dlouhé době (2 h?) jsme se už rozdělili a běželi každý sám. Maraton jsem zaběhl za 4 hodiny, jednoznačně jsem tedy zpomalil. Mezi 30 a 40 kilometry jsem si musel udělat pár metabolických přestávek, ale tempo vypadalo stále ještě nadějné na 120 km, i když tendence znamenala zřetelné zpomalování.

Naše vlastní stanoviště se spoustou jídla. Hladem jsme netrpěli ani trochu. Réka v rychlosti něco vybírá…
… neztrácí čas a vyráží drsně dál.

Na 50 km jsem měl sebelítostnou krizi. Zjistil jsem, že minuty mi utíkají a já je nestíhám. Když mám žízeň, musím se zastavit u našeho stolku, otevřít láhev, nalít si do malého kalíšku — už jsem litoval, že já hlupák jsem si nevzal žádnou malou láhev, ačkoliv jich mám doma několik, napít se, znovu si nalít, napít, zašroubovat láhev (což nebylo nutné, ale pro pořádek…) a pak se pokusit rozeběhnout. Běžci, kteří měli svůj support, dostávali vše rovnou do ruky. Namínachané, pěkně v láhvi, upíjeli za běhu. Na kraji silnice stála auta, dodávky, některé speciálně upravené pro takové a podobné akce. Někteří běžci dostávali i masáže, ve vzduchu byla cítit Emspoma, ta pravá česká. Já jsem se nedokázal ani domluvit. Říct někomu, jestli by mi nesehnali malou láhev na pití nebo něco jiného. Nevěděl jsem komu a v jakém jazyce. V autě na parkovišti jsem měl několik matonek. Jsem je tam zapomněl, ach jo…Nebudu se přeci zdržovat tím, že bych je v autě doloval. A také budou už pěkně teplé. Dlouho jsem odolával, ale nakonec jsem vzal klíče od auta, v dalším kole k autu přiběhl, matonku vytáhl a pak už bylo mého oblíbeného pití dost. S kolou jsem začal až po půlce.

Mattoni!

Na 6 hodinách jsem měl 60 km v nohách a to už bylo jasné, že 120 km by bylo jen zázrakem. Dostal jsem jídlo — bylo mi přineseno až pod nos někým z rodiny pořádajících. Na výběr bylo z několika možností. Párky, polévka, guláš, těstoviny. Najedl jsem se, na sebelítost jsem se vykašlal a rozhodl se, že budu spokojený s jakýmkoliv výsledkem. Dvě cifry dobré, tři lepší. Stovka to snad bude, tak co? Jsou jiní, co žádný support nemají, krouží a nestěžují si. Přestaň skuhrat a jdi dál, fňukno. Omlouvou bude až skutečný problém, pokud nějaký nastane.

Po 6 hodinách odpadli, co běželi závod na 6 hodin. Trochu nás tak ubylo, ale stále pěkná skupinka lidí. Slunko stále hezky hřálo, naštěstí začalo klesat a po osmé hodině večerní zmizlo a byla příjemná tma. Ulice byly dobře osvětlené, čelovky ani reflexní prvky nebyly třeba. Rychlost se mi snížila na 8 až 9 km/hod (to už je velmi pomalý běh, vlastně už to ani moc běh není) a výsledek se dal dobře odhadnout. Počítal jsem, kolik půlhodin zbývá do konce. Zjistil jsem, že je jednoduché přejít do chůze, ale horší do zpět do “běhu”. Unavený jsem byl slušně. Souvisle běžet dvě hodiny už jsem nezvládal. Zakázal jsem si zbytečně zastavovat. Zhruba půl hodiny jsem běžel a pak se zastavil na napití. Jídlem jsem se už nezdržoval. Za celou dobu jsem neměl žádný gel a nechyběl mi ani trochu.

Na šesti hodinách jsem měl 60 km. Snažím se tvářit vesele a optimisticky, hlavou se mi honí, jaký nesmysl je tohle běhání.

A pak ten vytoužený konec přišel, zazněl signál. Každý zůstal stát, kde troubení zaslechl. Pořadatelé přišli s kolečkem, doměřili vzdálenost od cíle a bylo. Hodinky mi ukazovaly něco málo přes 110 km. Opět jsem dostal několik jídel (pamatuju si guláš a těstoviny), někdo (Réka s jejími rodiči) za mě sbalil většinu věcí, ne-li všechny, a odnesl do auta. Následovala masáž. Bolela, myslím, že jsem trochu skučel, ale byla super. Díky ní jsem druhý den dokázal chodit bez větších problémů. V noci se mi kupodivu nezdálo o běhání. Stávalo se mi, že po některých delších bězích jsem běžel ještě ve snu. Nekonečný (pří)běh. Tentokrát to bylo bez tohoto utrpení. Ti, co se vydali na 24 hodin, běželi stále dál a dál a zastavit se měli druhý den v 10 hodin.

Poslední minuta a půl. Snažil jsem se zrychlit, měl jsem pocit, že letím. Byl to jen pocit, zvenku to tak nevypadalo. Zkuste letět bez křídel s 85 kily.

Ráno jsem si došel do města trochu se projít. Velmi slušně foukalo a slunce svítilo. Podle slunka to bylo na tričko, ve větru se hodila bunda, která neprofoukne. Čtyřiadvacetihodinovka právě skončila. Někteří vypadali, jak kdyby se vrátili ze sobotního výběhu v lese, za to kiní byli rádi, že to mají za sebou. Nebylo se jim co divit.

Ve vystavených výsledcích jsem našel, že jsem byl pátý mezi muži a první ve své kategorii 45–49 let (uběhnuto 111.5 km, stovka za 10:35:51 – to bych snad mohl brzy stáhnout pod deset). Běželo nás minimálně, ale koho by takové umístění nepotěšilo? Réka dosáhla opět skvělých výsledků (122.7 km, stovka za 9:37:31). Nejmladší účastnice, až na dva první v pořadí porazila i muže, druhá mezi ženami, první ve své kategorii, samozřejmě.

Pánové, co běželi 24 hodin. Smekám, pánové…

Vyhlašování výsledků a předávání cen se konalo v poledne v parku před hradem. Některé výkony bez přehánění úctyhodné. Jediný účastník ze Slovenska— Ivan Macaj — vyhrál 24 hodin, když uběhl 229 km a začínal až hodinu po startu! Věřím, že 240 km by padlo. A co teprve ty ženy. Hravě přes 120 km za 12 hodin. Kolikrát mě předbíhaly…

Chtěli jsme si zajít na oběd. Chození nám šlo také trochu legračně, na rovných úsecích to šlo, schody byly menším problémem, snažili jsme se jim vyhýbat. Znalci ví, o čem mluvím. Těšil jsem na maďarskou kuchyni, ale v místních restauracích bylo všude plno. Místo jsme museli chvíli hledat, napoprvé to nevyšlo. Ráno bylo v kostele biřmování (předpokládám),  rodiny zabraly restaurace pro svoje slavnostní obědy. Odpoledne jsem se naložil do místních termálů, které mi někteří předem doporučovali, nechtěl jsem tu možnost jen tak propásnout. Vůbec to nebylo špatné. Kdybych měl více času, ležel bych v bazénu s českými, slovenskými, rakouskými a maďarskými důchodci až do večera. Tak aspoň za rok s tím budu počítat. Pro účastníky závodů za symbolické vstupné. Regenerace je nejlepší v lázních. To by měli vyzkoušet i další.

Kdo se chystá příští rok? Vašku, Martino, Klausíku, Moniko…?

Pohárů bylo požehnaně, medaile pro všechny. Předávání bylo moc pěkné, vyhlašovali se úplmě všechny výkony, každý byl oceněn potleskem.
Ivan Macaj na prvním místě na 24 h. Klidně by mohl běžet dál.
Každý výkon zaslouží ocenění.

Když už nemáš sílu vystoupit na bednu a ostatní solidárně sednou také. Nádhera!
Kategorie 55 až 59.
Nejstarší účastník. Vítěz své kategorie (75–79). Možná absolutní. Kdo z nás na to má, dámy a pánové?
Absolutní pořadí ženy (127 km, 122 km, 104 km).
Nespletli se? Jsem stále mírně překvapený. Snad první pohár v mém životě, pokud si dobře pamatuju. Bunda a kraťasy. Teplo i studený vítr.
Tak jo, aspoň jednou za život.

Výsledky 24 hodin

Výsledky 12 hodin

Za fotky děkuji autorům Zsuzsa Görögné, Gyula Görög, Andi Berké a nejspíš ještě někomu dalšímu.

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *