Můj závod – cyklistický support na Berlin Wall Race

Jmenuji se Marie, ta, o které se Michal občas zmiňuje v předchozích příspěvcích. Domluvili jsme se, že zkusím popsat své zážitky ze závodu a přípravy na něj z pohledu supportu. Nevím, zda to může být zajímavé, ale třeba to alespoň někoho pobaví.

Když mi před rokem kolegyně v práci darovala knihu od Marka Váchy “Nevyžádané rady mládeži” a já ji i přes mému věku neodpovídající název jedním dechem přečetla s tím, že žel tento “drajv” už jsem před lety ztratila, netušila jsem, že změna je ještě možná. Můj život se dávno usadil v kolejích práce, rodina, sbor, občas dovolené. Zdravotní stav ucházející, dvě totální endoprotézy značně pomohly mému pohybu, artróza III.-IV. stupně v kolenou sice indikací k výměnám kloubů byla a je, ale vzhledem k relativně nízkému věku je lepší počkat, až nebude možný pohyb bez berlí. Spaní nic moc, ale nespavostí trpí v dnešní době mnoho lidí, takže také nic tragického. Něco tomu ale přece jenom chybělo. Že by ten “drajv”?

Věděla jsem, že značné množství mých vrstevníků – čtyřicátníků se začíná věnovat běhu, ale to díky artróze nebyla cesta pro mě. Ale líbilo se mi to a když mi Michal vyprávěl o svém bláznivém nápadu běžet v prosinci 100 km závod z Kácova do Prahy (Pražskou stovku), nabídla jsem support autem. Brala jsem to jako něco velmi snadného, co hravě zvládnu a třeba to pomůže. Teprve, když mi 5 dní před startem napsal, že to bere, začaly mi docházet souvislosti. Nastudovala jsem, kde budou check-pointy, na kterých bych měla čekat s potřebnými věcmi v autě a uvědomila si, že to celkově nemusí být snadné. Sice proti tomu, na co se chystá Michal, nic velkého, ale být 24 hod vzhůru a pak schopná ještě řídit… Také bylo jasné, že bude zima,nejspíš i kluzko. No, dobře to dopadlo. Michal doběhl, já najezdila asi 500 km autem včetně cesty tam a zpět a odvozem nemocné Réky během závodu do Prahy, naspala asi 2 hod ve spacáku v autě, vyzkoušela si, že Red-Bull mě nejen probudí, ale nedovolí mi spát dalších 24 hod, i když už bych ráda. Naučila jsem se ohřát jídlo za větru na malém vařiči v autě (Michal měl totiž i navařeno) a hlavně, pochopila jsem, co znamená “běžet hlavou”. Viděla jsem běžce, který 40 km před cílem na občerstvovačce omdlel (nebo usnul ve stoje) a spadl pod stůl a nikdy bych nevěřila, že bude pokračovat, přesto doběhl. Ale byli tam i takoví, kteří v tom samém bodě vypadali svěží, jak po 5 km běhu. Neuvěřitelný zážitek, který posunul mé chápání lidských limitů. Hodně jsem toho do té doby slyšela, ale vidět to naživo…

Příprava před „Pražskou stovkou“.

Když pak tedy Michal přišel s tím, že se začal otužovat a že to přece můžu také, těžko se mi po tom, co jsem viděla a co dokázal on, vysvětlovalo, že to nedám. Někdy v polovině prosince mě tedy vytáhl do Ostré a stal se z toho zvyk a vlastně i závislost.

Ostrá v prosinci při západu slunce.

Ze začátku jsem jezdila těch 8 km do Ostré a 8 zpět autem (Michal běžel po jiné trase), ale už v lednu jsem to upgradovala na jízdu na svém elektrokole. Přestože mi manžel nikdy nezapomněl připomenout, že na elektrokole se nesmí jezdit v mrazu, neodmítl mě zachránit, když jednou v -8°C skutečně kolo selhalo. Dokonce ho dovezl i do servisu. Díky, Vašku. Nutno říct, že tato událost ani operace karpálních tunelů v březnu, mě od dalších jízd za otužováním neodradily. Závislost je prostě závislost.

Východ slunce při cestě na Ostrou.
Na cestě z Ostré do Čelákovic. Aby člověk nezblbnul, musí občas změnit trasu 😉 .

Postupně se otužování změnilo v plavání, ale to už jste četli v Michalově popisu přípravy na závod. Jen s rozdílem uplavaných km, protože za stejný čas uplavu polovinu, co on. Trochu jsem to doháněla později v bazénu.

Když přišla nabídka dělat Michalovi cyklistický support na The Berlin Wall Race, neváhala jsem ani chvilku. Samozřejmě jsem neřešila takové drobnosti, jako že baterie na mém elektrokole vydrží jen 50 km a že elektrokolo váží 25 kg, což není s artrózou jednoduché bez baterie ušlapat. Nakonec, Michal se nechal slyšet, že tam cyklo-support vlastně ani nebude potřebovat a že jde jen o to, abychom si užili závod. Úplně jsem mu to nevěřila, ale nevěděla jsem, co vzít s sebou, když si o nic neřekl. Vzhledem k tomu, že jsem byla zvyklá jezdit za běžícím Michalem za tmy (většina cest za otužováním se odehrála později večer nebo brzy ráno), nabídla jsem, že se připojím na noční část závodu a vystřídám na 103 km Michalova tatínka. Sbalila jsem svou softshell bundu, merino triko, náhradní baterie do světel a baterek, 3 musli tyčinky a vodu, naložila vše včetně kola do auta a rozhodla se ještě před závodem podniknout výlet do Postupimi se svými dětmi a dalšími účastníky zájezdu do Německa. Bylo to krásné, ale ne moudré. Ušli jsme pár km a moje nohy mi jasně daly najevo, že jsem se vážně zbláznila.

Postupim – na výletě před připojením se k závodu.

Průběžně jsem sledovala Michala na stránkách závodu a bylo jasné, že do místa ubytování se již vrátit nestihnu. Vyložila jsem tedy ostatní na metru a zkusila se přiblížit autem k check-pointu na 103 km, kde jsem se měla k závodu připojit. Asi 3 km od svého cíle jsem auto zaparkovala, píchla bod své polohy do „mapy.cz“ na svém mobilu, vyložila kolo a s vírou, že auto další den najdu, vyrazila na 103 km závodu. Celkem dlouho mi trvalo než jsem to našla a kousek před check-pointem mi přišla zpráva od Michala, že potřebuje hořký studený čaj. Do té doby žádná zpráva od něj nepřišla, myslela jsem, že má vše, co potřebuje a support je, přesně podle plánu, zbytečný. No, tak jsem otočila kolo a jela shánět čaj. Podařilo se, dokonce i vychladit a přelít do mé láhve od vody, kterou jsem za tím účelem vylila. První úkol splněn. Dojela jsem na check-point, který Michal chvíli předtím opustil. Ale jeho tatínek tam ještě byl, tak jsem věděla, že není daleko. Bylo něco mezi 18-19 hod. No, a dál už to znáte od Michala. Není třeba psát znovu. Na rovinách jsem vypínala baterii a šlapala bez ní. V terénu jsem šlapala s baterií. Její stav jsem nezkoumala, stejně by to ničemu nepomohlo. Kousek před cílem jsem se odpojila, protože se tam nakupilo více běžců a nechtěla jsem jim překážet. Někteří už nebyli schopni udržet přímý směr a potáceli se ze strany na stranu. Kolo by jim mohlo být nebezpečné. Normálně byste takovému člověku dali první pomoc, ale tam to holt patřilo k věci. Pak už jen pogratulovat Michalovi, předat mu bundu a přesvědčit ho, že by neměl sedět bez ní, když se klepe, sehnat mu guláš a moc víc se toho udělat nedalo. Do místa ubytování ho vzal taxík a my s Michalovým tatínkem jsme dojeli na kole. Čas jsme měli stejný, potkali jsme se před domem. Baterie na kole mi úplně došla 1 km před místem ubytování, tedy cca po 70 km jízdy. To už jsem nějak došlapala. Bylo asi 7 hodin v neděli ráno, nejvyšší čas jít spát. Michalovi se to podařilo hned, jeho tatínkovi záhy potom, ale mně žel ne. Stydím se za to, ale tajit to nebudu. To by nebylo fér. Přišla na mě totiž sebelítost, potvora. Nezaklepala, ale rovnou mi připomněla, že mám za sebou sice největší výkon svého života, ale kromě mých nejbližších to těžko někdo ocení. Lidi přece sledují olympiádu, ne paralympiádu… No, poplakala jsem si, vynadala si, vzala prášek na spaní a šla spát. Probudila jsem se kolem poledne v dobré náladě, hrdá na Michala a Réku, na cyklo-support Michalova tatínka i jeho dcery Míši (dělala s Tamašem support Réce), na své děti, které se mezitím postaraly o sebe i další účastníky zájezdu, spokojená se svým výkonem a připravená jít hledat auto na okraj Berlína. „Drajv“ se tedy dostavil a žiju tím doteď…

Takže Michale, obhlédla jsem včera místo startu Spartathlonu a vyfotila Ti ho. Je to tu pěkné, tak se koukej kvalifikovat ;-).

Zde za pár dní bude startovat Spartathlon (alespoň doufám) – foceno 4.9.2018
A shora na to dohlíží tyto dámy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *